Pretty woman - 22. Po dvacáté druhé hodině

Harry se vrátila značně vyplivnutá.
Když se dostavila na určenou hodinu setkání ke Snapeovi, někdo tam byl. Netušila kdo, ale slyšela hlasy, a pak, jak se někdo přemístil letaxem.
Celou dobu zkoumání pak nepromluvili skoro ani slovo. Atmosféra mezi nimi byla napjatá, ale Snape se snažil dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Vyzkoušel na Harry několik dalších nových utrejchů a odvarů, ale jak se zdálo, ani jeden neměl žádný pozitivní účinek, pouze dva reagovaly, jak Snape stihl poznamenat, nadšeně.
Po jednom Harry narostl obrovský frňák, který pak musel profesor odstranit kouzlem, nutno podotknout, že se u toho málem popadal smíchy za břicho, a to Harry ani netušila, že někdo jako Snape se umí opravdu takto od srdce smát, a po druhém se udělalo dívce nevolno. Zřejmě utrpěla nějakou alergickou reakci.

Ale za tři hodiny zkoumání nic. Ani mistr lektvarů, Severus Snape, si nevěděl rady, což Harry dorazilo v poslední době asi nejvíc. Už zřejmě potřebovala sestoupit z toho piedestalu radosti a konečně se postavit tváří v tvář realitě. Už z ní asi zřejmě nikdy nebude muž.
A stojí o to vůbec? Na jednu stranu už si zvykla se svým novým tělem žít a jisté výhody se jí líbily. Pak tu ale na druhou stranu byly ty stinné nevýhody, které cloumaly její osobností.
Ale věděla jedno. Jako žena si toho může dovolit víc a má na většinu věcí vhodné výmluvy.
A taky… měla důvod pro to, aby se ji líbili muži.
Zvláště jeden, což ji tížilo asi nejvíc, protože věděla, že ona pro něj sotva znamená asi to, co on pro ni.


***


Bylo už něco po dvacáté druhé hodině, když přicestovala letaxem.
První, co spatřila, když vylezla z krbu ven, byla postava, která dřímala na křesle v salónku, pod bradou jí volně ležely noviny a ruku měla svěšenou podél opěradla.
Usmála se. Byl tak roztomilý, když takhle spal.
Přišla k němu blíž a odložila noviny, které byly otevřeny na straně s inzercí, na stůl.
Zatřepala s ním.
„Draco,“ zašeptala tiše, třesouc s jeho tělem.
Ale nic.
„Draco, no tak, Malfoyi, vzbuď se,“ zatřásla s ním o něco víc a bledá víčka se v tu ránu otevřela a mladý aristokrat sebou cuknul.
Harry se usmála.
„Je pozdě, asi by sis měl jít lehnout, na tom křesle to nemůže být moc pohodlné,“ usoudila a zase se přímě narovnala.
Hleděli si vzájemně do očí.
Po chvíli Draco Malfoy přikývnul.

„Kde je Remus, už asi spí, že?“ zeptala se po chvilce Harriet, když už byl blonďák na odchodu. „Chtěla jsem mu jen…“
„Kdo? Lupin? Kdeže. Ten se ještě nevrátil.“
„Co? On někam šel? A kde je?“
„Jak to mám vědět, Potty. Já se ho neptám, kam chodí a nesleduju ho. Jeho denní rozvrh je mi šumák. Vpodvečer odešel a ještě se nevrátil.“
Harry se zamyslela. „Už zase?“
Nebylo to poprvé, kdy Remus beze slova zmizel. Běžně se vracel kolem druhé hodiny ranní. Myslel si, že ho nikdo neslyší, ale Harry nikdy nedokázala spát klidně, když nebyli všichni doma a v bezpečí.
Možná to byl ten zachráncovský komplex, kterým celý život trpěla a možná to byl jen defekt z povolání. Být bystrozorem taky něco znamená a rozhodně to po všech těch zkušenostech a případech ovlivnilo její život. V dnešní době se totiž může stát úplně cokoliv.

„Dobrá. Tak já se jdu vysprchovat a jdu na kutě. Dneska to byl náročný den, tak dobrou noc, Draco.“
Plavovlasý mladík zprvu na dívku jen udiveně hleděl, ale nakonec usoudil, že popřát dobrou noc mu nic neudělá, ačkoliv on z nějakého podivného důvodu v posledních pár dnech nemohl zamhouřit pořádně oka. Buď se mu zdály nějaké noční můry nebo jednoduše nemohl usnout. „Sladké sny.“


***


Horká voda ohřívala a uvolňovala dívčí tělo. Harry byla tak napjatá. Všechen ten vnější tlak. Sice si už pomalu na něj zvykala, přeci jen to už bylo nějakou dobu, ale pořád tu byla ta skutečnost, že pokud už nebude tím, čím byla, zmizí ze světa Harry Potter. Hrdina.
Usmála se.
Možná není zase tak špatné zůstat ženou. Už nikdy by ji nespojovali s tím Chlapcem, co přežil. Už by ji nezastavovali na chodníku a nežádali o autogram. Už by o ní nepsali žádné choulostivé články. Byla by v kouzelnickém světě úplně novou a neznámou persónou a přesto by to stále byla ona a mohla nadále dělat, co doposud dělala.
Ano, možná si v nitru přeci jen přeje, aby to už takto zůstalo navždy. Aby už měla od všeho klid. Možná si přeje, aby se Snapeovi jeho výzkum přeci jen nevydařil. Takhle se na věc totiž nikdy nedívala. Tenhle úhel pohledu jí došel teprve teď a nebyl nepříjemný.

Horká voda dopadala na vláčnou kůži a Harriet se utápěla nejen v ní, ale i v houfu myšlenek o budoucnosti, ve které už nebude žádný Zlatý chlapec.

Zastavila kohoutky a podala si osušku.
Dobrých pár minut hleděla do zrcadla na svůj odraz. Byla spokojená s tím, co viděla. Třeba tohle bylo zapsáno již dávno v knize osudu, že se to musí stát. Třeba je to dar a ne trest.
Oblékla se do noční košile a usušila si kouzlem vlasy.

Chystala se jít konečně spát, už bylo poměrně pozdě, ale něco ji vyděsilo.
Křik.

„Ne, ne! Prosím! Ne!“

Vycházel z Dracova pokoje.
Popadla hůlku. Někdo se k nim infiltroval?
Rychle běžela ke dveřím svého protivného kolegy a otevřela je, majíc napřaženou hůlku a přichystaná k útoku.
Hned s ní ale zase klesla k zemi. Zavřela za sebou dveře a přešla k posteli.
Draco Malfoy sebou házel jako umanutý a mluvil křičel ze spaní.
Po tváři mu stékaly slzy a měl naprosto bezradný výraz.
„Ne, nedělejte to! Mami! Mami!“

Noční můra.

Harriet s Dracem mírně zatřásla.
„Draco, no tak, vzbuď se. Draco, to je jen sen, vzbuď se…“ chvilku do něj jemně šila, načež blonďák otevřel své šedavé oči, které v záři měsíce vypadaly naprosto úžasně. Nebyly chladné jako jindy. Byly plné strachu.
„Ššš, to nic. To byl jen sen, uklidni se,“ konejšila ho dál Harry a pohladila ho po vlasech. Draco neuhnul. Pouze se celý třásl a hleděl na ni.
„Co, co tu děláš?“ třásl se mu i hlas.
„Křičel si, hodně si křičel,“ zkonstatovala dívka. Stále měla dlaň na jeho hlavě.
„Aha,“ podíval se mladík na její ruku, kterou se ho dotýkala. „Ehm, to už je dobré,“ sundal ji ze své hlavy. „Můžeš zase jít, nepotřebuju tě,“ odseknul tvrdě.
„Nemusíš se přede mnou stydět, každý máme noční můry a vím, že nejsou příjemné. Nechceš, abych tady zůstala?“ sama se podivila, kde se v ní tohle samaritánství bere. Ne, že by si to hluboko uvnitř nepřála z osobních důvodů.
„Ne, nejsem malé dítě, Potty!“ posadil se naštvaně Malfoy. „Můžeš zase hezky odkráčet.“
Harry se zachmuřila. „Tak proč si neuděláš Bezesný lektvar namísto toho, abys tu řval přes celý barák a budil všechny v něm,“ nepoznamenala však, že Remus vlastně ještě doma není.
„Protože nemám potřebné ingredience a jak je ti jistě známo, nemůžu odtud ani na krok!“ vrátil jí to jedovatě mladý aristokrat.
„Fajn, zítra ti je pořídím!“ postavila se naštvaně Harry a šla ke dveřím. Zatímco Malfoy si mezitím zase klidně lehl a zachumlal se do deky, hledě na měsíc, který mu svítil do okna.

Harry už už za sebou zavírala dveře, když se ozval tichý hlas.
„Harry?“ Draco se nakonec trochu zamyslel.
Dveře se znovu otevřely a dívka nakoukla dovnitř.
„Hmm,“ pokračoval velmi tiše a pokud existovalo správné slovo pro tento přístup, dalo by se vyjádřit slovem-i stydlivě. „Nerozmyslela sis to?“
„Co?“
„Zůstaneš tu se mnou teda do rána?“ byla v tom prosba. Harry přemýšlela, zda v tom nejsou zase ty Malfoyovy záludné svůdnické manýry, ale nevypadalo to tak. Tvářil se opravdu jako ublížené stěně. Zřejmě to s ním muselo pořádně zacloumat.
Věděla, že Dracovi zabili matku její „přátelé“ smrtijedi a věděla, že Draco u toho byl a že to nebylo nic pěkného. Asi ho to stále pronásleduje. Tušila, že jediné, co mu zabraňuje k tomu, aby to ze sebe dostal, je ta jeho malfoyovská pýcha.
Usmála se na něj.
„Posuň se,“ přistoupila znovu k němu. Ulehla na kraj postele a otočila se tváří k němu, zatímco si lehla pod společnou peřinu a jakoby omylem se dotkla jeho nohou.
„Děkuji,“ zašeptal velmi tiše Draco. Skoro neslyšitelně. Harry se cítila téměř poctěna, že toto slovo bylo z jeho úst věnováno zrovna jí.
Draco se snažil, aby žádnou podezřelou částí těla nezavadil o Evansovou. Nechtěl ji vylekat. Ani netušil proč. Cítil se tak nějak… v bezpečí. To se mu snad ještě v životě nestalo a byl z toho mírně nervózní, ale byl rád, že neodešla.
Začínal si připadat jako ufňukaný hlupák a styděl se za sebe, ale nějak méně, než by se jindy styděl. Bylo to zvláštní. Najednou si připadal, že je to docela normální jev se takto rozbrečet před Evansovou, skučet a vyřvávat a nechat se jí utěšovat.

„Chceš o tom mluvit?“ prolomilo se ticho a Draco si všimla, že dívka se na něj upřeně dívá, zatímco on nad sebou přemýšlel.
„O čem?“
„Ty víš. O té noční můře. Třeba se ti uleví. O smrti své matky,“ zašeptala.
„Ne, myslím, že ne,“ necítil se na to, aby teď o tom Harry vykládal. Na to pro něj bylo příliš brzy. Možná, že jednou jí to poví, i když nevěděl proč by to měl dělat. Vždyť je to jen Evansová, ne?
Ale snaží se ti pomoct! Ozval se druhý hlásek v jeho hlavě.
No, do budoucna o tom popřemýšlí.
„A můžu ti nějak jinak pomoct? Chceš třeba horké mléko s medem? To pomáhá, udělám ti ho.“
Kdyby to nebyl Draco Malfoy, možná by se rozbrečel znovu.
Už dlouho nezažil, že by se o něj někdo tak hezky staral. Téměř ho dojalo, když tohle Harry vyslovila. Vážil si toho, že se tak snaží. Ale proč to dělá? Proč? Vždyť byl vždycky na ní jen tak zlý a sprostý.
„Ne, děkuji,“ usmál se a zaklesl se v jejích očích. „Ale…“ přerušil tok svého dotazu.
„Co?“
„Budeš se na mě zlobit,“ řekl tak netypicky svému původu a hlavně své povaze.
„Do toho.“
„Mohl bych se přitulit?“ bylo jednodušší říct to na rovinu než jít kolem horké kaše. Nikdy si nepřipadal takto. Jako školák, který se stydí, když o něco prosí. Tenhle pocit v jejich rodině byl neprobádané území a on nikdy netušil, že by se takto mohl cítit.
Něco se v tu noc mezi nimi změnilo. Něco se zlomilo.
Harry se znovu usmála. Viděla ten výraz v Dracově tváři. Nebyl chtivý, byl nesmělý, což bylo v jeho případě rarita.
„Mohl,“ dovolila mu, otočila se k němu zády a přisunula se blíže. Nechala se vtáhnout do objetí, cítíc na svému krku hluboký a horký povzdech.

Během chvíle oba dva usnuli.


***


Ráno, když se Harriet snažila tajně odplazit k sobě do pokoje, aby neprasklo, že celou noc spala u Draca v pokoji, jako naschvál vrazila skoro přímo do Remuse.
Ten překvapeně zdvihl obočí, když si všiml, odkud Harry vychází.
„Zajímavé…“ poznamenal pobaveně.
„To není tak, jak to vypadá!“ bránila se ihned dívka.
„A jak to vypadá?“ bavil se tím dál vlkodlak.
„Já..on…totiž…“
„No?“
„Draco měl prostě jen noční můry, a tak jsem s ním zůstala přes noc, aby mohl klidně spát,“ vysvětlila mu na rovinu, jak to bylo, ale výraz v Remově tváři se v rozporu s tím ještě víc rozzářil. V očích mu šlehaly imaginární plamínky a na rtech se mu rozlil úsměv.
„Tak Draco? Tak to je skvělé. Taky mám noční můry, tak až zase budu nějakou mít, tak se zastavím,“ usmál se rádoby nevinně.
„Remusi!“ rozesmála se Evansová. „Ty zase hned musíš všechno překrucovat. Jsi jako Sirius!“ při vyslovení toho jména ji píchl mírný osten viny u srdce.
„To bude tím, že jsme byli dlouhá léta přáteli,“ smál se dál bývalý profesor obrany proti černé magii.
„Zřejmě,“ prohlédla si ho a všimla si, že je oblečen do svátečních šatů, přestože bylo velmi brzy ráno. „No moment, to jako už někam jdeš nebo ses teprve vrátil?“ obrátila konverzaci. Tentokrát byl míč na její straně hřiště, protože kdyby byl v tento moment Remus vlkodlakem, jistě by sklopil uši, dle výrazu, který na něm Harry viděla.
„No..já..totiž..víš..“
„No nevím, povídej.“
„Já jsem přišel.“
„Ne, vážně?“ nadhodila ironicky. „A kdepak si byl? Vlastně? Kampak to chodíš tak často, že se vracíš tak pozdě a skoro vůbec tady nejsi?“
„Ale Harry, jsi snad moje chůva?“
„Ne, ale mám o tebe strach, když se třeba do třetí hodiny ranní nevracíš.“
„Nemusíš mít o mě strach,“ poplácal ji Remus po rameni.
„Tak mi aspoň řekni, kde jsi, abych mohla být v klidu.“
Na Removi bylo vidět, jak se kaje. Věděl, že dříve nebo později si ho Harry podá. „Nechtěl jsem ti to říkat. Hledám si práci.“
„Nepotřebuješ práci, nemusíš mi platit za nic a Sirius odkázal přece peníze i tobě nebo ne?“ vzpomněla si na poslední závěť Siriuse Blacka, kterou našel Řád několik let po válce v Siriově pokoji pod matrací.
„Hledám práci, protože si hledám i byt,“ přidal se Remus.
„Cože?“
„Snad sis nemyslela, Harry, že tady budu napořád. Nemohu se ti věšet na krk a zabírat ti tu místo. Je to tvůj dům a já jsem samostatný a chci taky žít svůj život, jistě mě chápeš.“
„Nepřekážíš mi tu, jsem ráda, že jsi tady. Aspoň ten dům není tak prázdný, jak býval.“
Remus se zase lišácky usmál. „Vždyť máš tady přeci Draca, no ne?“
„Remusi!“ rozesmála se.
„Chápej, Harry. Byl jsem vždycky zvyklý žít buď sám nebo s Nymph, se svými přáteli nežiju. Navíc to po delší době nedělá dobrotu. Tak mě zkus pochopit.“
„Jasně, já to přeci chápu,“ svěsila Harry hlavu. „A máš už něco?“
„Popravdě ne. Ani jedno, ani druhé.“
„A chceš s tím pomoci?“
V ten moment to vypadalo, jako by se Remus zarazil. Prohlížel si zkoumavě Harrietinu tvář, načež se rádoby usmál. „Ne, děkuji, tohle je na mně. Chci mít pocit, že taky něco dokážu.“
„Rozumím. Tak tedy hodně štěstí.“
„Děkuji Harry, jdeš si ještě lehnout?“
„Ano. Malfoy se strašně roztahuje, vůbec jsem se nevyspala,“ postěžovala si útrpně.

A za hlasitého smíchu obou se zavřely dveře od jejich pokojů.

A/N: omlouvám se za mírné pokřivení charakteru Draca. Je OOC, ale abych se někam hnula a abych potěšila romantické duše, musela jsem ho na chvilku pozměnit. Přeci jen...v děsu nočních můr a v záplavě nepěkných vzpomínek si člověk občas tu chladnou a necitelnou masku neudrží a já věřím, že v nitru Draca je i ta citlivá stránka, která ve slabých chvilkách vyplave na povrch.

21. Kapitola || 23. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj